Jste zde

Byli jsme při tom

V neděli 11. listopadu byla v parčíku za Úřadem městysu Libštát vysazena lípa a odhalena deska se jmény padlých z I. světové války. Na kulturním programu se podílely i tři žákyně naší školy, a to Eva s recitací Seifertovy básně Hora Říp a Kája s Ivou, jež zazpívaly kdysi velice oblíbenou písničku Náměšť od Jaroslava Hutky. Dále obě dívky společně s některými dalšími hosty improvizovaně zazpívaly obě oblíbené Masarykovy písničky a československou hymnu za doprovodu houslí paní učitelky ze ZUŠ. Jak už to při takových příležitostech bývá, zaznělo i několik projevů, a protože mám k dispozici jen ten svůj, ve kterém jsem samozřejmě zmínil i naši školu, uvádím ho jako přílohu k tomuto článku.

Vážení přátelé, dovolte, abych řekl krátce něco k historii, která se váže k dnešní slavnostní události. Před 14 dny jsme si připomněli 100. výročí našeho státu, dnes je tzv. Den válečných veteránů, kdy 11.11. v 11.00 v železničním vagónu ve francouzském městě Compiegne podepsali zástupci Dohody a Německa příměří a tím válka de facto skončila. Tato válka doslova spolykala také životy mnoha českých mužů. Nejprve v Srbsku, pak v Haliči, na Ukrajině, v Rusku či v severní Itálii. Do Libštátu, který měl v té době přes 1700 obyvatel, se už nikdy nevrátily desítky vojáků. Na desku s jejich jmény se pochopitelně už nevejdou další oběti války – civilisté, co zemřeli kvůli nedostatku potravin a léků nebo v důsledku španělské chřipky /1918-20/.V naší obci bylo evidováno též 5 válečných invalidů. Na druhé straně tato válka přinesla obnovu našeho samostatného státu. Jeho slavnostní vyhlášení za vyhrávání kapel - dne 28. října v Praze - by nic neznamenalo, kdyby už roky předtím představitelé tzv. Národní rady československé - Masaryk, Beneš a Štefánik - vše nevyjednali předem u vítězných dohodových velmocí. Ke vzniku Československa též přispěli naši dobrovolci, pro které se vžilo označení legionáři. Také mezi nimi byla řada občanů Libštátu. Dva ředitelé Masarykovy školy, a to Arnošt Špicar a Josef Másnica, působili za války v ruských legiích. Mluvíme- li o vzniku státu, nemůžeme nevzpomenout na našeho prvního předsedu vlády Karla Kramáře, jenž byl úzce spjat s Libštátem. Na rozdíl od jiných politiků té doby nedošel vděku a uznání a zhruba po 8 měsících ve své funkci skončil.
Historie, to nejsou jen stránky dějepisných učebnic nebo zažloutlé fotografie. Historie se často opakuje, měli bychom se z ní poučit. Koho by na podzim v roce 1918 napadlo, že o jedenadvacet let později přijde válka nová. A naše nezávislost? Když ztratíme kartu nebo klíče, víme nebo tušíme, kdy a kde se to mohlo stát. U naší státní suverenity je to horší. Kdy jsme o ni vlastně přišli? Když roku 1526 nastoupili na český trůn Habsburkové a my se stali součástí velkého mnohonárodního soustátí? V 17. století po bitvě na Bílé hoře? Nebo až v 18. století v době reforem Marie Terezie a Josefa II.? Přesně nevíme. Z naší samostatnosti se ukrajovalo postupně a nenápadně, až z ní nezbylo skoro nic. Možná to leckomu něco připomíná.
Na úplný závěr bych ještě připomenul, že i když Libštát jako jedna z mála obcí neměl dodneška svůj jmenný památník padlých, občané na oběti války nezapomněli. Brzy po válce uspořádal ředitel školy pan Večerník sbírku a vybralo se 2000 Kčs, jež byly uloženy v místní kampeličce. Z nějakých důvodů však ke stavbě nedošlo. Tím více si zaslouží ocenění současné vedení městysu, že to po tak dlouhé době napravilo.

Drupal theme by pixeljets.com D7 ver.1.1